Štětinova dávná knížka o splouvání řeky Indus za hluboké totality je legendární a nesehnatelná. Proto, když jsem zahlédl v knihkupectví jeho novou knížku o splouvání řeky v divokém Afghánistánu, příliš dlouho jsem s její koupí neváhal. Rychle jsem se do knížky začetl… a bohužel musím říci, že jsem byl hodně zklamán. Čekal jsem drsné vodácké dobrodružství plné divokých peřejí, nebezpečných válců a setkání s domorodými Afghánci. Jenže to se bohužel nějak nekonalo.
Z řeky se ukázal být naprosto nezajímavý olej, však jí v knížce bylo věnováno jen slabých pár stránek. Více než splouvání byly popisováno nekonečné obnášení Matyldy přes nesjízdné kaňony. Z celé té vodácké výpravy jsem měl pocit, že to byla pro Štětinu jenom záminka, aby měl důvod o Afghánistánu napsat knihu. Dobrá, proč ne, ale tímhle stylem? Více než půlka knížky jako by byla opsaná z nějaké suchopárné dějepisné a zeměpisné příručky. Jeden letopočet střídá druhý, jména bezvýznamných kmenových vůdců se vrší jedno na druhé… prostě dobré dvě třetiny knížky jsou jedna velká nuda, kterou trochu oživuje jen několik krátkých povídek z afghánského prostředí.
V poslední části vyprávění ale přichází veliký střih. Štětina se konečně vrací ke stylu psaní, který je mu vlastní a který umí nejlépe – k reportáži. Píše o životě obyčejných vesničanů, líčí konkrétní příběhy, popisuje osudy. Drsně, zblízka, plasticky a zasvěceně. Poslední povídky ze Štětinova pera v knížce jsou také výborné. Kéž by taková byla kniha už od začátku! Takhle bohužel skvělý konec jenom vylepšuje dojem ze slabého začátku…
Napsat komentář