Už pár let jsme nosili v hlavě plán na cestu do Himálají a letos se nám konečně podařilo velký sen si splnit. Koncem dubna jsme vyrazili vstříc treku kolem Dhaulágirí. Mozaiku zážitků budeme ještě dlouho zpracovávat.

Nejdříve Káthmándú – pestrobarevný, pekelně hlučný, špinavý, v květnu rozpálený, ale fascinující přelidněný cirkus plný krámků, pohádkových sárí, šedi betonu, popraskaných cihel, udusaných přecpaných cest, úžasného řezbářského a kamenického řemesla, hromad válejících se odpadků, troubení, pokřikování obchodníků a tonů mantry, to vše v prašném oparu.

Poté klid a opuštěnost horských údolí na treku proti proudu řeky Myagdi Khola. Procházeli jsme vyprahlou krajinou se stupňovitými políčky, kde právě probíhala sklizeň obilí. Zastavovali se v malebných vesničkách, kde nás okukovaly nejen usměvavé děti. Pak příkré rokle s divokými potoky a ještě dál rododendronové pralesy, krásně vonící v odpoledním dešti.

Asi po týdnu jsme konečně vstoupili do himálajského království. Otevřel se nám svět kamenitých srázů, rozbrázděného ledovce, zasněžených skal, obrovitánských séraků i bělostných vrcholů na dosah ruky a přece kdesi vysoko v oblacích. V Base Campu jsme pozdravili naše horolezce a za dva dny obdivovali panoráma masivu Annapuren. Co víc si horské srdce může přát?

Na druhou stranu jsme po celou dobu míjeli hromady odpadků, které se pálí, sypou do řek nebo nechají jen tak ležet. Mohli jsme baštit stejný dalbát 100× po sobě, kdyby nás nepostihly primovní několikadenní střevní obtíže. Trávili jsme každodenní odpolední bouřky zalezlí ve stanu. Nad hranicí 4500 m. n. m. se posouvali šnečím tempem, funěli už po 2 krocích a nakonec zakusili i krapet horské nemoci, proletěli se záchranářským vrtulníkem a opustili tak hory o 2 dny dřív.

Prostě nezapomenutelný výlet.