Poslední řádné pochození po horách bylo na Silvestra. Jednodenní lyžovačka na zamrzlo-rozbředlém Lackenhofu ani Davidova služebka to rozhodně nevylepšili a už vůbec nemluvím o protrápeném Stohu. Takže jakmile předpověď na víkend slíbila slušné počasí, začali jsme plánovat. Na Malé Fatře nám zůstal jeden velký, pěkně rozeklaný rest. Z Brna jsme vyrazili až po 11. hodině, protože David se v pátek vrátil z Německa dost pozdě a já byla zničená po rozlítaném týdnu v práci. Nebyl spěch, tak jsme jeli severní trasou přes Makov. Je o necelou půlhodinu delší a vyhýbá se dálnicím. Cesta pěkně utíkala, až na plahočení za kamionem, který jsem dlouho neměla odvahu v beskydských serpentýnách předjet.

Ve 14 hodin už nahazujeme batohy ve Štefanové. Pěkně ušlapanou stezkou do sedla Medziholie jsme vyběhli jako nic. Cestou nás pobavila dvojice s tak 3letým capartem a klasickými dřevěnými sáňkami. No nevím, jak se mrňousovi sáňkovalo, mimo stopu se člověk propadal až po kolena. V sedle jsme se zastavili jen na focení. Stopa na Velký Rozsutec podél strmě stoupajícího žebra byla pěkně vyšlapaná, všechny skalky zasněžené. Bohužel odpoledne už všichni sestupovali, takže jsme dost často prošlapávali vlastní stupy. Funěla jsem jako ve velehorách. Řetěz na výstupové vzdušné polici byl volný, vrcholové řetězy zas pod sněhem nebo přimrzlé ke skále.

Jánošíkovy diery.Po slabých 2 hodinách jsme dorazili k vrcholovému kříži, kde nám byl odměnou úžasný balet stínů s bělostnými Roháči, obloha se všemi odstíny modré i zapadající slunce. Do tmy jsme chtěli najít místo na stanování v sedle Medzirozsutce, tak jsme rychle šupajdili dolů. Vyšlapaná stopa se místy na vyfoukaném a úplně zmrzlém hřebeni ztrácela, takže jsme si procvičili exponovaný traverz na předních hrotech maček. S jedním cepínem a krosnou na zádech docela silný zážitek. Se setměním už jsme stavěli stan pod sedlem. Znovu jsme testovali nový vařič. No, příště s novou bombou nebo benzínem. I když byla teplota jen lehce pod nulou, trvalo rozpouštění sněhu docela dlouho. Usínala jsem při skučení větru na hřebeni.

Ráno nás vzbudilo svištění větru. Předpověď nelhala, kolem stanu mlíko, v sedle fičák a do toho chumelenice. Naše včerejší stopy už byly zafoukané. Chvilku jsme se jen tak povalovali a čekali na zlepšení. V poledne jsme vyrazili do vánice. Vzhledem k podmínkám nešlo jinak než sestoupit nejkratší cestou k autu. Zelená značka vedla kolem potoka do Horních dier. Díky oblevě už byl potok ve svém korytu, jen místy si razil cestu pod sněhovými sesuvy. Žebříky nebyly zamrzlé, jen občas slušně zafoukané. Dlouho jsme se kochali ledovou nádherou – tisíce krápníků a zmrzlých kapek, průzračná jezírka s kobercem loňského listí, sněhové duchny a zmrzlé vodopády. Ani se nám nechtělo zpět k autu, ale chumelenice nás přivedla zpět do reality a do Brna.