V letošní zatím mírné zimě jsme chtěli tento víkend prozkoumat nějaký nám dosud neznámý a pokud možno odlehlý kraj. Po několika dnech hledání a rozhodování jsme se nakonec rozhodli pro Rychlebské hory, odlehlé pohoří na česko-polském pomezí, prý jedno z nejodlehlejších a nejopuštěnějších míst u nás. Sobotní ráno jsme měli nějaké lenivé, nechtělo se nám vstávat, a tak jsme parkovali auto v Javorníku až v pozdním dopoledni. Vyšli jsme po červené značce a už od prvních kroků jsem si připadal jako na Vysočině. Husté lesy, louky, výhledy na okolní vesnice a turistická značka vytrvale sledující vyježděné polní cesty. Po sněhu ani památky.

Stálým stoupáním jsme postupovali vzhůru, nudnou cestu po červené značce torpidně následující asfaltku jsme na chvíli vyměnili průstupem údolí Hoštického potoka s následným výběhem prudké stráně, abychom se po zelené značce opět napojili na červenou a po umrzlé vyježděné cestě došli stále hustým lesem bez výhledů až na Borůvkovou horu. Ta nás přivítala stylově, protože do sílícího hučení větru se spustilo i sněžení.

Rozhledna na vrcholu je moc pěkná, my z ní ovšem viděli jen zalesněné hřbety okolních kopců, hustá šedá oblaka a občasný průhled na polskou rovinu na severu. Protože oproti očekávání ani na hřebenu nebyla souvislá vrstva sněhu, vydali jsme se kvůli vodě dolů po modré značce. Z té jsme kus sešli a zastanovali v lese poblíž jednoho z pramenů Javornického potoka.

Ráno jsme, otrávení z místních značek sveřepě následujících ty nejvyježděnější široké cesty, prošli Travnou a nejkratší cestou vyšli po zelené směrem na Čertovy kazatelny. Výhledy na husté lesy a louky porostlé remízky byly opět víceméně identické s Vysočinou. Většina cesty vedla po rozblácené lesní cestě, jen její závěr nám konečně udělal trochu radost, když se stočil do menší pěšiny v listnatém lese. Místních uježděných magistrál už jsme ale měli dost, a tak místo sestupu do Račího údolí jsme se vrátili co nejkratší cestou přímo do Javorníku k autu a s ulehčením se rozjeli domů.

Zkazky o liduprázdném a opuštěném pohoří jsou v případě Rychlebských hor dost nadnesené. V západní části není díky Borůvkové hoře a její rozhledně o turisty nouze, celé hory jsou rozbrázděné hustou sítí lesních cest a i přímo na hřebeni jsou vidět výsledky pilné práce dřevorubců. Do těchto míst by stálo za to se vrátit snad jen na kole nebo na trek za pořádné sněhové nadílky.