V půl sedmé jsme přistáli u švédského pobřeží v přístavu Trelleborg. Vyjeli jsme opět na sever, podél pobřeží přes Malmö a Göteborg. Moře bylo jemně zvlněné, temně modré a u pobřeží s bílými čepičkami vlnek, to vše v záři vycházejícího slunce. Prostě nádhera. Škoda jen, že jsem ten úsek zrovna řídil a nemohl si ho užívat naplno.
Pobřeží zpočátku příliš skandinávským dojmem nepůsobilo. V ranní namodralé mlze se v dálce tyčila mohutná ramena přístavních jeřábů. Plochá krajina, jen mírně zdvihnutá nad úroveň moře, byla rozdělena na pole a louky, občas jsme dokonce minuli větrný mlýn. Kdyby mi někdo řekl, že jsme v Holandsku, tak bych tomu v tu chvíli klidně věřil.
Postupem času se ale krajina proměnila a stala se naprosto malebnou. V okolí dálnice se objevily rozlehlé louky poseté hordami březových hájků, střídané smíšenými lesy bříz a borovic. Z auta okolí vypadalo jako taková menší verze ruské tajgy. Jen byla místy posetá severskými dřevěnými domky pobitými hnědočervenými prkny s rohy stěn a hranami střech a okenic nabarvenými na zářivě bílou.
Později, když jsme se odklonili od pobřeží směrem na Karlstad, přišla další změna. Znatelně ubyl provoz na silnicích a objevila se opět zemědělská krajina. S pečlivě obdělávanými políčky poblíž usedlostí, které sestávaly z několika hnědočervených domků, většinou obehnaných živým plotem a zástupem bříz.
Severně od Karlstadu začala být země čím dál tím více opuštěnější, jen občas jsme projeli nějakou osadou či usedlostí. Přibylo luk a lesů na úkor polí a lesy začaly mít postupně znatelnou převahu.
Asi 300 kilometrů před cílem jsme na odpočívadle zjistili, že nám upadl výfuk. Respektive se rozlomil na předělu mezi první a druhou částí. Hodinu jsme se ho pokoušeli provizorně opravit vším, co jsme měli po ruce, včetně ulomeného kusu drátu z plotu. Nějak se nám to nakonec podařilo, tak jsme mohli pokračovat dál.
Jeli jsme po úplně opuštěné silnici hlubokými jehličnatými a smíšenými lesy. Občas se mezi stromy zableskla hladina krásně čistého jezera nebo řeky se žlutohnědými travinami na březích. V lese se postupně začaly objevovat mechy, světle zelené lišejníky a borůvčí. Nádherné obrazy klidu a krásy přírody. Občasná městečka harmonicky zapadala do okolní přírodní scenérie. Ochladilo se na 10 °C.
Po 1932 kilometrech, v 8 hodin večer jsme dojeli na místo, parkoviště u národního parku Rogen. U něj byl otevřený přístřešek, zamčená kůlna, zaparkovaný bagr a kadibouda s místnůstkou na dřevěné špalky, kam jsme se nakonec na větrnou noc uložili poté, co jsme špalky nanosili ven. Spalo se krásně, první noc na Severu.
Až když přestal ten člověk věřit, osud mu nadělil něco z toho, o čem snil. Mockrát jsem se ptal sám sebe, jestli opravdu musí všem lidským bytostem skřípat v puse písek duny, za níž je oáza.
Napsat komentář