V Oravských Beskydech už jsme byli asi před rokem a půl. V hlubokém sněhu, mlze, chumelenici a vichřici se nám nepodařilo dokončit celý přechod hřebene, a od té doby jsme se chystali na repete, ke kterému došlo tento prodloužený víkend. Tradičně jsme využili služeb Českých drah a jejich lůžkového vagónu a vybaveni dostatečnými zásobami dobrých moravských tekutin na ukrácení dlouhé jízdy jsme vyrazili. Cesta rychle utíkala a než jsme brzo ráno vystoupili v Kraľovanech, některým z nás se dokonce podařilo nabrat několik hodin spánku. Odtud už jsme se jen dokodrcali dvěma autobusy do Oravské Polhory a mohli jsme vykročit.

Po žluté značce jsme postupně stoupali po asfaltce, rozbahněné lesní cestě a nakonec pěšinou v kleči až na Babí horu, která nám posledně kvůli nepřízni počasí zůstala zapovězena. Tentokrát ovšem, ač byl začátek prosince, bylo počasí krásně podzimní. Část hor byla sice zahalena do chuchvalců husté mlhy, když jsme ale nastoupali dostatečně vysoko, viděli jsme pod sebou krásnou inverzi. Po sněhu nebylo zatím ani památky a teplota se pohybovala kolem nuly, takže bláto na cestách bylo přimrzlé a dalo se přežít.

Babí hora.Z větrné Babí hory jsme si popošli na Malou Babí horu a z ní zamířili krátkým sestupem do nově otevřené ubytovny Markowe Sczawiny. V celé budově jsme byli skoro sami. Po večeři jsme ale všichni hodně rychle zalezli do postelí a slušně utahaní jsme začali dohánět spánkový deficit.

Ráno byl budíček už v půl šesté, měli jsme před sebou devět hodin chůze a ve čtyři hodiny už se začínalo smrákat. Traverzem po červené značce jsme se dostali zase na hřeben, kudy jsme pokračovali pořád dál po slovensko-polské hranici až k bývalé celnici Hliny. Tady se s námi rozloučil Peťa, který se necítil dobře a radši se rozhodl pro dřívější odjezd domů. Zbytek výpravy nastartoval do prudkého a táhlého stoupání na kopec Pilsko, na kterýžto jsme nakonec opravdu dostoupali. Pak už nás čekal jen nepříjemný sešup na chatu Hala Miziowa, kterou jsme měli opět sami pro sebe. Bylo to skoro až strašidelné, když jsme seděli sami ve velikém prostoru restaurace a překazili jsme personálu volný večer. Zjišťovali jsme přes SMSky, jak se Peťovi podařilo dorazit domů.

Nová zpráva od Petr: Jsem v prerove. Za hranici jsem stop chlapka do polhory. Hodku jsem cekal na bus. V namestove jsem mel 5s na prestup. Stih jsem to ale ztratil jsem penezenku. Nastesti jsem mel ale vacek s drobnejma tak jsem zpytlikoval 2.5 na cestu do karlovan. Po ceste jsem vymejslel jak se dostanu na cerno do brna. Mapu jsem nemel, venku se smrakalo a byla kosa, na stopa to nebylo. V karlovanech za mnou prisel nejakej uplne jinej ridic a povida: ty jses z cech vid, pojd za mnou a dal mi mou penezenku. A kde je mikulas :)
Nová zpráva od Petr: Dneska je nejakej kouzelnej den. Zrovna jsem podrzel nejaky pani viko od kose a ona se se mnou za to rozdelila o mandarinku :)kdo neveri na pohadky je lemrouch

Na pokoji jsme potom dali na frak našim zdravotním zásobám slivovice a s vidinou dalšího brzkého vstávání a za burácení zvedající se vichřice jsme šli spát.

Ráno nás uvítalo několika centimenty čerstvého sněhu a stále čerstvým větrem. Za stálého sněžení jsme nastoupili opět na hřeben a postupovali po státní hranici až do Mútňanského sedla, odkud jsme se dotrmáceli už v hustém dešti úmornou cestou po asfaltce až do Mútného. Zašli jsme na pizzu k obědu a potom už zbývalo jenom přečkat nekonečné trmácení se domů autobusy a vlaky po trase Mútné – Námestovo – Kraľovany – Žilina – Čadca – Bohumín – Brno. Ač v prosinci, byl to náš první letošní opravdový trek a povedl se parádně.