aneb Čtrnáct hodin šlapacích orgií

Čtyřka lavinovka.Bylo nebylo. Ale spíše bylo. A vcelku nedávno. Jedna z posledních možností vyrazit tuto zimu někam na sněžnice. A tak jsme se poměrně rychle rozhodli, že vybranou destinací budou Nízké Tatry. Chtěli jsme si udělat hřebenovku z východu na západ, spát v útulnách a užívat si čtyři dny volna v přírodě. Ha ha.

Zvrat první. V horách na celém Slovensku panuje už několik dní husté sněžení. V den odjezdu se lavinové nebezpečí v Nízkých Tatrách zvedá na čtvrtý stupeň z pětistupňové škály. Zkontaktovaní pracovníci slovenské horské služby nám hřebenovku nedoporučují. Co teď? Lístky na vlak už jsou koupené. Bleskově vymýšlíme náhradní varianty. Co Muráňská planina? Co Oravské Beskydy? Na poslední chvíli zjišťujeme dojezdy a odjezdy ze všemožných příhorských vesniček a rozhodujeme se, že o konečné destinaci se rozhodneme až ve vlaku.

Přistoupila Markét.

Přistoupila Markét.

Po večerním nástupu do lůžkového vagónu a trošce dišputování docházíme k rozhodnutí, že Nízké za lavinové čtyřky zní zajímavě a že když se budeme držet hřebene a nástup a sestup uděláme někde v lese, tak to nebude tak nebezpečná akce, jak se na první pohled zdá. Toto rozhodnutí jsme pak potvrdili a oslavili dvěma láhvemi vína, takže Markét, přistoupivší v Ostravě, nás zastihla v už trochu rozpumprlíkovaném stavu.

Možnost vyspat se před náročným dnem je opravdu skvělá a pokud příště na Slováč pojedeme vlakem, tak ji opět využijeme. Za svítání vyskakujeme z vlaku v Tatranské Štrbě. Pak trošku zmatky při hledání správné autobusové zastávky a přesun přes Štrbu do Liptovské Tepličky. Na zastávce posnídáme, navlečeme se pořádně do expedičního a vyrážíme. Směr útulna Andrejcová. Pod horami je krásné, i když větrné počasí. Po zasněžené cestě se nám pěkně šlape a cestou dolinou nahoru potkáváme několik dřevařů těžících polomy. Na konci cesty nasazujeme sněžnice a probíjíme si cestu hlubokou vrstvou nového prašanu.

Vyrážíme směr hřeben.

Vyrážíme směr hřeben.

Když docházíme k potoku na dohled od hlavního hřebene, ztrácíme modrou značku. Vydáváme se tedy proti proudu potoka, a posléze zalesněným svahem přímo nahoru na hřeben. Nahoře zjišťujeme, že jsme si kus cesty zašli a teď se musíme po hřebeni vracet na východ k Andrejcové, kterou už vidíme na úbočí protějšího kopce. V létě byla zarostlá dvoumetrovou klečí, v dnešním časném odpoledni ze sněhu vykukuje občas nějaká větev. V útulně nacházíme další pětičlennou skupinu bláznivých Čechů, kteří jsou ještě o něco bláznivější než my, protože zde nehodlají přenocovat, ale vydávají se na cestu s tím, že přespí někde pod hřebenem ve stanech. Přejeme jim hodně štěstí a vyrážíme nasbírat suché dřevo, abychom si mohli promrzlou útulnu trochu vytopit. Jelikož je veškeré roští řádně mokré, je vevnitř brzy pořádně načadíno a oheň stále nikde. Ale vytrváváme a nakonec se nám zatopit podaří.

Hlubokým sněhem se prodíráme na hřeben.

Hlubokým sněhem se prodíráme na hřeben.

Kamna mají pouze jednu vadu. Dokáží vyhřát prostor do vzdálenosti asi tak jednoho metru. Dál ani ránu. V láhvi vody postavené na promrzlém stole se tvoří ledová tříšť během několika minut. Jedno okno chaty je rozbité a fouká jím dovnitř čerstvý sníh. Zahazujeme ho zvenku celé hromadou sněhu. Uvnitř je stále zima. Celý večer se za svitu svíčky tísníme vestoje kolem kamínek a nahříváme různé promrzlé partie. Brzy se odebíráme na kutě. Usínáme přitisknuti k sobě na promrzlých dřevěných palandách.

Ráno se, alespoň my, ne-bivaci, zkřehlí probouzíme a soukáme se do na kost zmrzlých bot. Vaříme snídani a balíme se na cestu po hřebeni na Ramžu. Venku fouká čerstvý vítr a sněží. Ačkoliv jsme vstávali už v 6, balení nám trvá dlouho a tak vyrážíme až kolem deváté. Podle plánu bychom měli ale dorazit na Ramžu za světla, ještě s nějakou rezervou. Jenže, jak asi každý ví, plány jsou od toho, aby se hroutily.

Zátiší na útulně Andrejcová.

Zátiší na útulně Andrejcová.

Po nějaké době pochodu narážíme na prošlapanou stopu. To bude určitě ta skupina ze včerejška, radujeme se, že budeme mít jednodušší a rychlejší postup. Stopy jsou celkem dobře vidět, jenom přes ufoukanou Veľkou Vápenici se řídíme podle tyčí. Trošku delší přestávku na oběd dáváme v sedle Priehyba. Jinak se příliš postávat nedá. Ve větru je zima. Postupujeme vytrvale podle stop vpřed a kolem páté hodiny už za každým kopcem vyhlížíme Ramžu. V každém volném prostranství se snažíme poznat holinu za Ramžou, ze které jsme se na Silvestra dívali na Vysoké Tatry. „Tohle je určitě ona! Tady to poznávám!“ Uprostřed holiny je rozcestník. Nedočkavě se k němu vydáváme, čekáme, že jedna z šipek povede k nedaleké chatě.

Když dojdeme až k ukazateli, strneme hrůzou. Hřebenovka vede po červené, zatímco my jsme teď na žluté. Odbočili jsme ze správné cesty a teď máme hodnu a půl cesty zpátky na hřeben. Nikoho z nás nenapadlo pochybovat o vyšlapaných stopách, které jsme sledovali. Přestože jsme s sebou měli dvě buzoly, nepodívali jsme se na ně ani jednou. Teď nemáme šanci dojít na Ramžu za světla. A bloudit několik hodin za tmy, mrazu a silného větru po nepřehledném hřebenu a hledat špatně značenou cestu, za čtvrtého stupně lavinového nebezpečí? Docela nám zatrnulo. Začínají se ozývat sprostá slova. Rozhodujeme se, že se co nejrychleji vrátíme zpátky na hřeben a odtud zase rychle sestoupíme na jih do doliny (pokud možno po zelené značce, když ji budeme schopni najít) a dolů do vesnice Polomka.

Cesta po hřebeni.

Cesta po hřebeni.

Na hřebenu sice nacházíme ukazatel na zelenou, ale samotná značka není nikde k nalezení a tak ještě chvíli pokračujeme po hřebeni a pak se spouštíme hustým lesem plným polomů přímo dolů. Prodíráme se roštím, přeskakujeme potoky, to vše v hluboké vrstvě sněhu a hluboké tmě, prozářené pouze světly našich čelovek. Po necelých třech hodinách konečně narážíme na zasněženou silnici. Únavou shazujeme ze zad batohy a hroutíme se na ně. Je nám zima a jsme pořádně utahaní. Rychle doplňujeme zásoby cukru různým sušeným ovocem a tyčinkami a vaříme polívku. Knedlíčkovou. V mrazu a větru trvá vaření dlouho, jsme prokřehlí a tak se na ešus vrháme, ještě když jsou knedlíčky napůl syrové. Pár horkých lžiček nás úžasně vzpružuje a tak zase nahazujeme batohy na záda, lokneme si něčeho ostřejšího a vyrážíme po silnici směrem, kterým tušíme civilizaci. Krásně jasně jsou vidět hvězdy a naše stíny v záři čelovek vypadají jako krabice s hůlkami.

Po jedenácté hodině skutečně docházíme do Polomky. Doba dnešního pochodu: 14 hodin. Na sněžnicích v hlubokém sněhu. Trhli jsme si rekord. Ve vesnici se snažíme najít ubytování. Penzion je zatemněný, hospoda už jako hotel nefunguje. Navíc vaří do 23:00 a my jsme přišli v 23:15. Chystáme se škemrat o místo na přespání v lokále na zemi nebo zabivakovat na zahrádce před hospodou, když v tom se přiřítí noční autobus. Jede i přes Heľpu, kde hotel, jak už máme vyzkoušeno z dřívějška, je. O půlnoci už se sesouváme na čisté postele ve vyhřátých hotelových pokojích. Ještě horká sprcha, pak si slibujeme, že nahoru do hor nás už tentokrát nikdo nedostane a že zítra zamíříme domů, maximálně s odbočkou v termálech.

Cestou na Ramžu, v pozadí Kráľova Hoľa.

Cestou na Ramžu, v pozadí Kráľova Hoľa.

Ráno se probouzíme do krásného slunečného dne a všechna naše včerejší předsevzetí jsou samozřejmě ta tam. Balíme se, naskakujeme do autobusu a přes Brezno dojíždíme na Čertovici. Když už jsme nedobyli Ramžu z východu, probojujeme se k ní ze západu! Po obědě v hospodě vyrážíme na hřeben a za dvě a půl hodiny chůze v krásném počasí docházíme na útulnu. Tam už jsou utáboření čtyři běžkařští veteráni, ale místa je pro všechny dost. S posledními zbytky světla jdeme na vyhlídku podívat se na Vysoké Tatry a ke studánce nabrat vodu. Na kamnech pak vaříme čaj a polívku, děláme si pěkný večer, popíjíme pálenku a opékáme topinky. Pohoda.

Ráno odcházíme zase na Čertovici. Běžkaři si k snídani opékají na pánvi nějakou dobrotu na cibulce. Krásně to voní. Raději se s nimi loučíme a odcházíme, protože jinak bychom jim to museli sežrat. Na Čertovici dáváme v osvědčené restauraci oběd a autobusem se přemisťujeme do Tatranské Štrby. Odtud už klasicky (částečně na stojáka) vlakem ⇒ Žilina ⇒ Bohumín ⇒ Brno.

Útulna Ramža.

Útulna Ramža.

Tentokrát to byl trochu drsnější výlet, než jsme čekali. Uprostřed hor, v zimě a s tmou na krku nám šlo o kejhák. Příště už určitě budeme kontrolovat, zda jdeme správným směrem a občas se mrkneme na buzolu. Ale vyzkoušeli jsme si, že jsme schopní podobné krizovky s chladnou hlavou a bez paniky zvládnout a zase jsme trochu posunuli hranice svých možností.