Po dočtení posledních řádků této knihy jsem jí zavřel a dlouho zůstal v zamyšlení. Taková smršť zásadních životních událostí, zlomů, předělů. To, že se hlad, strach, utrpení, smrt stanou běžnou součástí života neznamená, že přestávají být strašné. Říká se, že dne ani hodiny nevíš, ale pro ty, kteří byli nacisty označeni za podlidi, mohl konec života nastat nečekaně kteroukoliv vteřinu jejich bytí. Ač je to hrozné, život se díky tomu vědomí musel stát mnohem intenzivnější, silnější.
Projít s Lustigem hrůzami, kterými si z větší části prošel i on osobně, bylo dechberoucí i hrozivé. Život v Terezíně, nepředstavitelné šílenství Osvětimi, nelidská práce v Buchenwaldu, nepopsatelně blízký vztah dědy a jeho vnuka během beznadějného, ale statečného varšavského povstání, útěk z transportu smrti, i krvavé dny pražského povstání. Příliš těžký náklad na bedra dospívajícího kluka. Obdivuji jeho tvrdost, houževnatost, ohromnou sílu a vůli přežít. Obdivuji to, že se nikdy nevzdával, ani tváří v tvář smrti, to, že ho nacisté ani v nejtvrdších okamžicích nepřinutili vzdát se svého hlubokého lidství.
Démanty noci jsou jedna z nejsilnějších a nejpůsobivějších knih, které jsem četl.
Napsat komentář