Kafka na pobřeží.

Knížka, která se vymyká obvyklým škatulkám. Ze začátku celkem obyčejný román o nejdrsnějším patnáctiletém klukovi na světě, který utíká z domova a povídá si přitom se svým alter egem. Potom přijde mysteriózní zážitek s hromadnou amnézií celé školní třídy. Pak se do příběhu zapojí okouzlující pan Nakata, který je úplně hloupý, neumí číst ani psát, ale dokáže si povídat s kočičkami. A od té doby začal příběh šlapat a já jen hltal další a další stránky. Takamatská knihovna, srub v horách, ubytovny, dálnice, zvuk piana, defilé všelijakých zvláštních postav…

Murakami umí krásně popsat chování, myšlení a motivaci hrdinů do nejmenších detailů. Hlavní příběhy byly krásně vyvážené, bavily mě oba stejně. Hezké oživení bylo, že jeden příběh byl psaný v ich formě, druhý v er formě. Moc se mi líbila atmosféra románu, neurčitě zasněná, neskutečná, snivá. Užíval jsem si pro mě neznámé japonské reálie. Některé krutosti a excesy byly zbytečné, stejně tak byla kniha na můj vkus místy až přespříliš surrealistická a neuvěřitelná. Hluboce přemýšlející patnáctiletý kluk, který má správnou odpověď na každou filozofickou otázku, už je lehce přes čáru. Částečně otevřený a nevysvětlený konec na mě dělal dojem, že autor rozehrál příliš velkolepý příběh, u kterého si nevěděl rady, jak o uzavřít a vysvětlit, tak to neudělal. Ale na druhou stranu se tím otevírá prostor pro čtenářovu fantazii a může tak pokračovat v prožívání příběhu Kafky, Sakury, pana Óšimy, slečny Saeky, pana Nakaty, Hošiny a ostatních.