Tomáš Petrásek je pro mě známý astrobiolog, popularizátor výzkumu exoplanet a bádání po mimozemském životě. Na jeho 700stránkový sci-fi počin jsem byl zvědavý. Knížka tvoří zvláštní směsici několika žánrů. Klasická tvrdá sci-fi je povedená, lidstvo doputovalo k cizí sluneční soustavě, která je ovšem poměrně nehostinná, takže lidé zde postupně chřadnou a napínají své síly k obnovení mezihvězdného korábu, který by jim umožnil přesun na lepší místo.

Děj se odehrává v 31. století a je trochu zarážející, že oproti dnešku nedošlo k žádnému většímu posunu v oblasti technologií či v lidském chování, etice, motivacích. Škoda, tady by byl prostor pro spoustu nápadů.

Pokračovat ve čtení

Válečný stíhací pilot Karel Mrázek knihu o svých dobrodružstvích nenapsal. Ale vedl si podrobný deník. A jeho kolega František Fajtl jej po letech do knižní podoby zpracoval. Mohl si to dovolit, protože je kromě přátelství spojovalo mnohé: oba byli před druhou světovou válkou důstojníky Československé armády, po nástupu okupace oba uprchli přes Polsko do Francie, sloužili v Africe v legiích a později se přesunuli do Anglie. Tady strávili několik let v řadách britského královského letectva jako váleční piloti.

Knížka popisuje Mrázkův život hodně podrobně, od mládí, přes studia, po začátky v armádě, přes hořkou emigraci a strastiplnou cestu Evropou a Afrikou až do Anglie. Letecký život je líčený let po letu, asi tak, jak byl zaznamenán v Mrázkově deníku. Knížka končí popisem návratu do Československa a hořkým vyhazovem z armády po nástupu komunistů k moci.

Příběh válečného pilota je dechberoucí, jedna dramatická zápletka stíhá druhou. Ale při čtení bylo znát, že Fajtl vypráví příběh z druhé ruky. Chybělo zde více osobních postřehů, detailů, emocí. Mnoho událostí je zde líčeno strohým konstatováním, bez osobního názoru hlavního aktéra. Přesto je knížka dobře čtivá a zajímavá.

Zbožňuju Součkovu trilogii Cesta slepých ptáků. Byl jsem zvědavý na jeho další tvorbu, sáhl jsem tedy po této sbírce povídek. Jedná se o soubor kratších sci-fi příběhů, vyprávěných s lekým perem a velkou dávkou nadsázky. Většina z nich je sice čtivě napsaná, ale spíše průměrná, plná situací přitažených za vlasy či rovnou nesmyslů. Povídky mají povětšinou pointu plytkou, případně vůbec žádnou.

Moc se mi líbila povídka Modrý oříšek vyprávějící o objevu miniaturní kosmické sondy, která kdysi doputovala na Zemi. Zajímavé bylo i vyprávění Zájem galaxie, ve kterém byly moc pěkně vykreslené dobové reálie a ve kterém je možné se dočíst, co všechno se muselo přihodit, aby přežil René Descartes bitvu na Bílé hoře.

Ohromně silné, mrazivé, civilně podané vyprávění. O tom, že vlastenectví a hrdinství není v patosu a velkých slovech. O tom, že i hrdina zažívá chvíle mučivého strachu. O tom, že hrdinství spočívá v tom opakovaně se postavit smrtelným hrůzám, když jsme přesvědčeni, že děláme správnou věc. O tom, že ještě větší odvaha, než sednout do bombardéru a nechat na sebe střílet německou protivzdušnou obranu a messerschmitty, může být rozhodnout se žít a vrátit se znovu do života. S devastujícícími zohavujícími zraněními, kvůli kterým se přítelkyně i kamarádi odvracejí.

Příběh o Hezounkovi, o krásné Patrice, o posádce bombardéru Alice, o rezignaci, o znovuobjevené touze žít, o nešťastných Louisovi a Mary, kteří pro další život nenašli dost odvahy, o tom, že postavit se zlu má vždy smysl, se mě hluboce dotkl.

Pokračovat ve čtení