Rubrika: Recenze (Strana 3 z 14)

Asi má poslední kniha od tohoto autora. Náměty sci-fi povídek jsou sice poměrně originální a zajímavé, do jisté míry i vědecky podložené, ale zpracování nepodařené a závěr většinou úplně tragický, vyšuměný do ztracena.

Mizerné dialogy, absence jakékoliv psychologie postav, zaryté lpění na škatulkování všech událostí do věků či ér, to vše knížku příliš sráží. Všichni lidé jsou takřka bez emocí, a když už nějaké mají, tak je nedůvěryhodně přehánějí. Pohnutky aktérů jsou často úplně scestné. Během každé globální katastrofy se celé lidstvo chová jako tupá jednolitá poslušná masa, která se bez protestů podřídí všemu, co moudří vůdcové vymyslí.

S dávkou hrůzy si kladu otázku, zda takto popisované chování lze přičíst na vrub pouze autorovi, nebo zda je vlastní většině Číňanů. Skutečně se mi líbila jen jediná krátká kapitola věnovaná historii jedné mravenčí říše a pojmu morálky. A to je bohužel málo.

Slavný soubor krátkých příběhů, zamyšlení a mikroesejů se mi četl příjemně. Některá vyprávění mi sice přišla nezajímavá, neuměle napsaná, bez pointy, ale další zase působila jako taková milá pohlazení po duši. Hlavně příběhy, kdy k sobě byli lidé jednoduše milí. Kdy si nezištně pomohli. Kdy investovali čas a úsilí jen proto, aby někomu jinému udělali radost. Takovéhle střípky inspirují k tomu, abychom se chovali podobně a také jen tak rozdávali radost, pro radost samou. A seznam znalostí potřebných pro život, které se pan Fulghum naučil v mateřské školce, je úžasný: O všechno se rozděl. Hraj fér. Nikoho nebij. Vracej věci tam, kde jsi je našel. Uklízej po sobě. Neber si nic, co ti nepatří. Když někomu ublížíš, řekni promiň…

Byl jsem zvědavý, jak dopadne příběh již jednou vyprávěný v Enderově hře viděný očima jiného protagonisty. Začátek Fazolkova života strávený v rotterdamském ghettu je napsaný skvěle. Je plný nápadů, akce, tvrdého boje o přežití. Svět živořících dětských tlup je popsaný velmi plasticky a uvěřitelně. Card umí mistrovsky vylíčit způsob uvažování všech postav, myšlenkové postupy, všechna pojítka, která vedou ke konečným závěrům.

Když se děj dostane k popisu pasáží obsažených již v Enderově hře, tempo poněkud opadne a lehkost se vytrácí. Je zde znát až příliš násilná snaha zachovat logiku příběhů obou knih a zároveň dát událostem jiný význam, než jaký měly v knize původní. Ender už není takový absolutní správňák, z Petry se stává postava až záporná, a nevýrazný Fazolek je naopak přetvořen v toho opravdového génia na pozadí. Cardovi ovšem slouží ke cti, že i přes tyto významné změny dokázal udržet příběh konzistentní a zdárně ho dovedl až do konce, i když poněkud nevýrazného a bez prvku překvapení.

Celkově je knížka úžasně čtivá a komu se líbila Enderova hra, Enderův stín by vynechat neměl.

Velmi zajímavá publikace provázející čtenáře průběhem 73 let existence československého státu. Graficky velmi neotřele a povedeně zpracovaná kniha zpracovává na jedné dvoustraně každý jednotlivý rok. První část dvoustrany obsahuje vždy obrázek a krátký popis vybrané události nebo osoby. Někdy jde o události či aktéry všeobecně známé, jindy o malé takřka anonymní drobnosti, pokaždé však velmi zajímavé. Druhá stránka pak vždy obsahuje krátký mikropříběh vztahující se k navozenému tématu.

Velmi se mi líbilo, jak Padevět umí na minimálním prostoru samozřejmým a přirozeným popisem drobných každodenních činností, událostí nebo prostředí navodit atmosféru doby. Skvělé byly třeba příběhy o vítání Gagarina v Praze, o neobsluhování neostříhaných vlasatců v pražských restauracích nebo o prvním výročí okupace Československa.

Pokračovat ve čtení

Karika umí budovat hutnou temnou atmosféru a jeho styl psaní se mi líbí. I román Tma začíná slibně. Mladý scénárista odjíždí na vánoční svátky před dusnem rozpadajícího manželství na osamělou horskou chatu a ztrácí tu zrak. Vyprávění má našlápnuto na silný temný survival thriller. Ale bohužel mě nedokázal oslovit. Hlavní hrdina je nesympatický, dělá spoustu logických chyb, ke každé situaci mu zázračně naskočí vysvětlující vzpomínka na nějaký novinový článek nebo film. Celý příběh Karikovi nedokázal unést jeden hlavní hrdina, musel si vypomoci omšelou berličkou v podobě dialogů se svým alter egem. Pokračovat ve čtení

Po celkem průměrném Artemis jsem se trochu bál, jakou úroveň bude Spasitel mít, ale celkem zbytečně. Je to skvělá sci-fi od začátku až do konce. Napínavá už od prvních stránek, nabitá zajímavými vědeckými úvahami a pokusy, se skvěle vymyšlenými a konzistentními vědeckými objevy. Koncept, kdy se hlavní postava (tentokráte jsou to postavy dvě) postupnou vědeckou prací propracovává k záchraně velmi dobře fungoval u Marťana a stejně, ne-li ještě lépe, funguje i zde. Velmi se podařily dvě časové a dějové linky, kdy jedna formou flashbacků se správným načasováním dobře doplňovala a osvětlovala tu druhou.

Jedině, co v románu trochu skřípalo, byla příliš zjednodušená vesmírná navigace a fakt, že na rozdíl od skutečného světa, všechny nehody a problémy, které se udály, byly vždy, bez přílišně námahy, zvládnutelné. Ke konci knihy, kdy už jsem očekával předvídatelný plytký happyend, mě Weir dokázal mile překvapit nečekaným zvratem, který se velmi povedl. Krásná sci-fi nejenom o cestování mezi hvězdami, mimozemšťanech a technice, ale i o lásce k životu a síle přátelství.

Nejdelší román Ernesta Hemingwaye popisuje pouhé tři dny z krvavé španělské občanské války. Tři dny, během kterých má americký učitel španělštiny bojující na straně republikánů přejít frontu, naverbovat místní povstalecké skupiny a s jejich pomocí vyhodit do vzduchu most na podporu nastávající ofenzivy.

V příběhu se střídají skvěle napsané akční scény (nejvíce mi utkvělo chladnokrevné vyvraždění sympatizantů s fašisty v dobyté vesnici a závěrečné okamžiky ze zničení mostu, kdy bylo veškeré dění vylíčeno naprosto precizně do nejmenších podrobností, ale přesto bez emocí) a dlouhé pasáže, kdy postavy jen přemýšlejí a do nejmenších podrobností analyzují své pocity. Skoro všichni protagonisté jsou velmi upovídaní a na vyjádření každé myšlenky potřebují mnoho slov, často omílaných mnohokrát dokola. Když někdo vzpomíná na předešlé události, líčí je do takových detailů, až se člověk zdráhá uvěřit, že by si někdo tolik podrobností mohl zapamatovat. Místy jsem se díky autorově rozvláčnosti musel do čtení nutit. Hemingway navíc do textu přimíchal velké množství španělských slov a výrazů, které měly asi pomoci autenticitě příběhu, ale pro mě byly poměrně rušivé.

Přesto se mi celkově román líbil, dozvěděl jsem se něco o smutné historii Španělska a trochu poznal španělskou mentalitu. Kdyby se v textu proškrtaly příliš rozvleklé pasáže, řekl bych o něm, že je vynikající.

Knížka popisuje strhující příběhy mnoha lidí, kteří se různými způsoby dostali na hranici smrti. Všichni tito lidé projevili neuvěřitelnou odvahu, odhodlání a sílu vůle. Navzdory všem těžkostem a zdánlivé beznadějnosti svého postavení se nenechali zlomit, nevzdali se a odhodlaně bojovali o svůj život až do posledního dechu. Všechny líčené události představují úžasnou přehlídku nezdolnosti lidské vůle.

„Nebylo to hrdinství ani dobrodružství. Bylo to peklo.“

„Můj Bože! Utýrej nás k smrti, ať už ta strašná muka nemusíme snášet!“

Ať již jsou to zranění či zajatí a mučení vojáci, ztroskotaní mořeplavci, poranění horolezci, omrzlí polárníci bez zásob, průzkumníci neznámých krajů, anebo obyčejní lidé, jako třeba dívka, která jako jediná přežila pád letadla do hluboké džungle nebo turista, který si musel uříznout vlastní zaklíněnou ruku. Ti všichni dokázali statečně se vztyčenou hlavou bojovat o svůj život. Často těžce zranění a naprosto vyčerpaní. Nepoddali se pocitu, že bude jednodušší svůj boj vzdát (i když u některých osudů jsem si říkal, zda vzhledem k prožitým utrpením a strašným následkům, psychickým i fyzickým, stálo vlastně přežití za to).

Z příběhů pro mě vyplývá jedno velké poselství: navzdory nepřízni osudu, navzdory zdánlivé beznadějnosti situace, nikdy bychom se neměli vzdávat. Jak krásně nepateticky z vlastní zkušenosti říká Mára Holeček: „Dokud se zvedá hruď, je o co bojovat.“

Knížka slavného britského tvůrce přírodovědných filmů nevyznívá příliš optimisticky. Tématicky je rozdělená do tří částí. Na začátku postupně prochází Attenboroughovou televizní a filmovou kariérou, ukazuje zajímavé střípky a zážitky z divočiny na celém světě. Postupně si však všímá, jak divočina a biodiverzita čím dál tím rychleji mizí a je více a více zřejmější, že jsme svědky počínajícího historicky šestého velkého vymírání druhů.

V krátké, ale o to děsivější druhé části, je vylíčená vize toho, co přírodu a lidstvo čeká v příštích sto letech. Čtení je to hodně pochmurné a neradostné. Pokud má Attenborough pravdu – a při jeho ohromných znalostech a zkušenostech, navíc podložených množstvím odborných studií, nemám důvod o jeho slovech pochybovat –, stojí ekosystémy Země díky změnám klimatu a lidskému neuváženému drancování přírodních zdrojů jak v mořích tak i na souši už jen krůček od obřího kolapsu.

Pokračovat ve čtení

Útlá knížka obsahující šest krátkých příběhů ukazuje, že s koncem bojů pro válečné veterány všechny strasti zdaleka nekončí. Připomenutí toho, že nepřítel je stejný člověk jako oni sami. Stále se vracející vzpomínky z bitev. Válečný šok, který utrpěl voják po výbuchu granátu a po válce nepoznal svou ženu. Osud válečných zajatců, kteří se vzbouřili během transportu na lodi, byli odsouzeni za vzpouru a na svobodu se dostali, pokud vůbec, až dlouho po konci války. Všechny příběhy jsou vyprávěny, jak to Remarque skvěle umí – s velikou hloubkou, silným vcítěním do postav aktérů, lehce, přirozeně a s hlubokou dávkou humanity, která vždy zasáhne.