Domovská stránka

Rubrika: Recenze (Strana 1 z 10)

Stopy v divočině

Ernest Thompson Seton 10 / 10

Stopy v divočině.Seton miloval přírodu a divoká zvířata a z každé jeho knížky jeho láska k divočině přímo čiší. To, jak pronikl do života zvířat, jejich zvyků, vzorců jejich chování, jejich myšlení, je obdivuhodné. Navíc byl skvělý vypravěč, takže své nabyté znalosti uměl nádherným citlivým způsobem předat.

Stopy v divočině obsahují dva příběhy. První vypráví o životě silného a chytrého šedého medvěda Monarchy, druhý popisuje osudy odvážného ušlechtilého stříbrného lišáka Domina. Oba příběhy jsou naplněné dobrodružstvím, množstvím různých příhod, touhou po svobodě, dojemnou péčí o mláďata, radostí ze života, i tvrdostí a někdy i krutostí divočiny. Je to krásné čtení.

Démanty noci

Arnošt Lustig 10 / 10

Démanty noci.Po dočtení posledních řádků této knihy jsem jí zavřel a dlouho zůstal v zamyšlení. Taková smršť zásadních životních událostí, zlomů, předělů. To, že se hlad, strach, utrpení, smrt stanou běžnou součástí života neznamená, že přestávají být strašné. Říká se, že dne ani hodiny nevíš, ale pro ty, kteří byli nacisty označeni za podlidi, mohl konec života nastat nečekaně kteroukoliv vteřinu jejich bytí. Ač je to hrozné, život se díky tomu vědomí musel stát mnohem intenzivnější, silnější.

Projít s Lustigem hrůzami, kterými si z větší části prošel i on osobně, bylo dechberoucí i hrozivé. Život v Terezíně, nepředstavitelné šílenství Osvětimi, nelidská práce v Buchenwaldu, nepopsatelně blízký vztah dědy a jeho vnuka během beznadějného, ale statečného varšavského povstání, útěk z transportu smrti, i krvavé dny pražského povstání. Příliš těžký náklad na bedra dospívajícího kluka. Obdivuji jeho tvrdost, houževnatost, ohromnou sílu a vůli přežít. Obdivuji to, že se nikdy nevzdával, ani tváří v tvář smrti, to, že ho nacisté ani v nejtvrdších okamžicích nepřinutili vzdát se svého hlubokého lidství.

Démanty noci jsou jedna z nejsilnějších a nejpůsobivějších knih, které jsem četl.

Arnošt Lustig zadním vchodem

František Cinger 8 / 10

Arnošt Lustig zadním vchodem.Arnošta Lustiga mám moc rád. Skvělý vypravěč, geniální spisovatel, který si prošel peklem vyhlazovacích táborů, a přesto si zachoval nadhled, humor, víru v krásu a dobro a lásku k lidem. Knížka, která se označuje za Lustigův autorizovaný životopis, ve mně ale zanechala rozporuplné dojmy. Pasáže, kde v rozhovorech vystupuje samotný Lustig a kde se mluví přímo o jeho životě a životních zážitcích a o tom, kde bral inspiraci pro své knihy, jsou vynikající. Doplnil jsem si do mozaiky Lustigova života spoustu nových zajímavých střípků.

Ovšem autor životopisu dělá velké množství odboček, někdy zbytečně podrobných, ať už k jeho známým, přátelům, kritikům, nebo k událostem z doby, kdy Lustig žil. Není to nutně špatně, jsou to často zajímavé věci a do Lustigova života patří. Ale myslím si, že Lustig sám byla natolik zajímavá a bohatá osobnost, že by stálo za to se o trochu více věnovat jemu samotnému. Přesto se mi knížka líbila velmi.

Němka byla krásná. Měla bílou mléčnou pleť, zrzavé vlasy, vzedmutá prsa; vypadala silná a svěží, odpočatá; přál jsem si, aby byla dobrá, jak je krásná. Nebyla. Odhalila mi, že krása a dobro nejdou ruku v ruce.

Jsme jenom lidi. Dobří, špatní, uprostřed. Záleží na člověku, co ze sebe udělá.

Bird Box

Josh Malerman 7 / 10

Bird Box.Kniha mě svým námětem ⁠– na Zemi se objeví jakési zlo, které zabíjí lidi jenom tím, že se na něj podívají, a tak se musí naučit žít se zavřenýma očima ⁠– příliš nepřesvědčila, ale díky mnoha pozitivním recenzím jsem se do ní začetl. Ze začátku mi příliš čtivá nepřišla a nevypadalo to, že by mohla jenom díky ústřednímu motivu držet pohromadě. Ale čím déle jsem četl, tím lepší se mi kniha zdála. Líbilo se mi, že knížka byla hlavně o lidech, jejich chování a vztazích mezi nimi, spíš než o tom tajemném zlu. Dvě časové linky, které do sebe začaly postupně zapadat, tíživá hutná atmosféra, příšeří, všudypřítomný strach, zajímavé nápady, propracovaná psychologie postav, to vše mě hodně bavilo. Velmi kvalitní horor bez laciných scén. Snad jen škoda tuctového závěru.

Kafka na pobřeží

Haruki Murakami 9 / 10

Kafka na pobřeží.

Knížka, která se vymyká obvyklým škatulkám. Ze začátku celkem obyčejný román o nejdrsnějším patnáctiletém klukovi na světě, který utíká z domova a povídá si přitom se svým alter egem. Potom přijde mysteriózní zážitek s hromadnou amnézií celé školní třídy. Pak se do příběhu zapojí okouzlující pan Nakata, který je úplně hloupý, neumí číst ani psát, ale dokáže si povídat s kočičkami. A od té doby začal příběh šlapat a já jen hltal další a další stránky. Takamatská knihovna, srub v horách, ubytovny, dálnice, zvuk piana, defilé všelijakých zvláštních postav…

Murakami umí krásně popsat chování, myšlení a motivaci hrdinů do nejmenších detailů. Hlavní příběhy byly krásně vyvážené, bavily mě oba stejně. Hezké oživení bylo, že jeden příběh byl psaný v ich formě, druhý v er formě. Moc se mi líbila atmosféra románu, neurčitě zasněná, neskutečná, snivá. Užíval jsem si pro mě neznámé japonské reálie. Některé krutosti a excesy byly zbytečné, stejně tak byla kniha na můj vkus místy až přespříliš surrealistická a neuvěřitelná. Hluboce přemýšlející patnáctiletý kluk, který má správnou odpověď na každou filozofickou otázku, už je lehce přes čáru. Částečně otevřený a nevysvětlený konec na mě dělal dojem, že autor rozehrál příliš velkolepý příběh, u kterého si nevěděl rady, jak o uzavřít a vysvětlit, tak to neudělal. Ale na druhou stranu se tím otevírá prostor pro čtenářovu fantazii a může tak pokračovat v prožívání příběhu Kafky, Sakury, pana Óšimy, slečny Saeky, pana Nakaty, Hošiny a ostatních.

Aljaška

Martin Loew 7 / 10

Aljaška.

Martin Loew je cestovatel, který jezdí a fotí po celém světě. Aktuální pandemická opatření ho však momentálně připravila o jeho živnost, přednášení zážitků z jeho cest hromadnému publiku. Vydal tedy alespoň v elektronické podobě svůj cestovatelský deník z putování po Aljašce. A já si ho koupil a přečetl.

Mám z něj trochu rozporuplné pocity. Od cestovatele, který projel celý svět, jsem čekal trochu víc než jen klasický deníček ve stylu:

Večer jsme přijeli do kempu, snědli večeři a šli spát. Ráno jsme snědli snídani, sedli do auta a jeli o pár set mil dál. Po cestě jsme nabrali benzín a fotili to a to. Večer jsme přijeli do dalšího kempu…

Čekal bych víc informací o lidech. O partě, která Loewa na cestě doprovázela, ale hlavně o místních obyvatelích, se kterými by podle mé představy měl cestovatel navázat intenzivnější vztah než obyčejný turista. Zjistit o nich a od nich zajímavosti z jejich běžného života, které se normální turista nedozví, dostat se na místa, kam návštěvníci běžně nechodí. A ne strávit na každém místě jeden až dva dny v anonymním kempu a pak zase rychle někam dál.

Ale na druhou stranu byl deník napsaný čtivě, zhltal jsem ho během tří večerů. Určitě je to skvělá inspirace, jaká místa na Aljašce navštívit, co je tam všechno k vidění, i na člověka dýchne atmosféra severské rozlehlé divočiny a nádherné přírody. Zvlášť při prohlížení komentované fotogalerie na webových stránkách. Takže i přes uvedené mínusy určitě doporučuji!

Stíny v ráji

Erich Maria Remarque 9 / 10

Stíny v ráji.

Řeklo by se, že kdo dokázal utéci z Evropy, kde zuřila druhá světová válka, do Ameriky, byl šťastný člověk. Unikl válce, pronásledování, mučení, koncentračním táborům. Ale mnoho emigrantů se od minulosti nedokázalo oprostit, kvůli prožitým traumatům, kvůli tomu, že v Evropě museli zanechat své blízké, kvůli tomu, že se nedokázali rozloučit se svou vlastí. Dostali se sice do Ameriky, země zaslíbené, ale jejich duše zůstala uvězněná na starém kontinentě.

Další Remarqueův román z prostředí utečenců. Objevuje se v něm spousta úvah, přemýšlení a rozhovorů o životě, mnoho různých životních osudů. Tedy to, co mám na jeho knihách rád. A jak je u Remarqua zvykem, velká tragická láska. Příběh byl čtivý, ačkoliv neměl žádnou výraznou dějovou linku. Prostě jen postupně plynul a plynul, dokud válka neskončila. Nekomu se dařilo lépe, někomu hůře. Někdo zůstal v Americe a někdo se vrátil do Evropy. Možná i proto se mi román líbil. Byl díky tomu bližší obyčejnému životu, kdy člověk může roky čekat na něco velkého, a když se ohlédne, až teprve tehdy si uvědomí, že vyhlížel jenom chiméru.

Člověk s sebou nemá vláčet žádné vzpomínky. Jsou těžkým zavazadlem, není-li člověk natolik starý, aby byly tím jediným, co mu zbylo.

Z lesního království

Ernest Thompson Seton 10 / 10

Z lesního království.

Nádherná, úžasná milá knížka! Seton byl obrovský znalec a milovník divoké přírody a uměl o ní fantasticky věrně detailně vyprávět. Knížka se skládá z příběhů tří hlavních hrdinů: šedého veverčáka Pírka, horského berana Reka a šedého netopýra Atalafy.

Všechny příběhy jsou plné detailů ze života lesních zvířat, z jejich dospívání, učení se, plné epizod z jejich objevování světa divočiny a poznávání jeho pravidel, plné životní moudrosti a radosti ze života. Kdo by řekl, jak může být život obyčejných lesních tvorů plný dobrodružství a zábavy. Kolik toho zažijí, co všechno je může v životě potkat! Kdo by řekl, že obyčejná veverka může být svéhlavá, neposlušná, rozverná, lenošná, i odvážná a statečná, to vše v jednom drobném tělíčku!

Skvělá knížka plná moudrosti, lásky a obdivu k přírodě a jejím obyvatelům. Ač byla napsána již před takřka sto lety, stále je naprosto aktuální. Dovoluje na chvíli zapomenout na dnešní svět plný tupého konzumu a drancování přírody.

Dřevaři

Roy Jacobsen 8 / 10

Dřevaři.Poměrně útlá knížka, která je ale na každé stránce plná dramatického děje a životních zvratů. Psaná zvláštním úsporným až úsečným stylem. Žádné zbytečné dramatizování už tak vypjatých událostí, ale líčení děje věcným a střízlivým způsobem. K zamrzlé finské krajině, která vysává z člověka sílu, emoce i myšlenky, se mi tento styl psaní zdá velmi vhodný.

Mrazivý příběh finského dřevaře, který v roce 1939 při napadení Finska Sovětským Svazem odmítne s ostatními obyvateli opustit městečko, ve kterém žil celý život, a raději se rozhodl přihlížet, jak domy vypaluje ustupující finská armáda, a počkat, až dorazí Sověti. Kam by šel? Rubal dřevo pro Finy, ruská armáda bude potřebovat dřevo také. Však se s nimi nějak domluví. Nebo ne?

Silný, velmi dobře napsaný, čtivý román, plný životní pravdy. O vůli člověka přežít i v těch nejtěžších podmínkách. I o nutkavém pokušení všechno vzdát. Škoda jen závěru knížky, který se jakoby jen tak vytratil do ztracena.

Dita Saxová

Arnošt Lustig 10 / 10

Dita Saxová.

Lustiga jsem znal jako brilantního vypravěče z jeho fascinujícího vyprávění o svém životě Zpověď. Z vyprávění o jeho zážitcích z koncentračních táborů šel mráz po zádech. Dita Saxová je román o židovské dívce, která prošla podobným utrpením. Jako jedna z mála přežila a po válce se pokouší začít žít jako dříve, ačkoliv to není dost dobře možné. Protože poválečná svoboda je v mnoha ohledech složitější a obtížnější, než smrtelný řád v koncentračním táboře.

Vynikající psychologický příběh, ve kterém jsou pochody dívčí mysli popsány s neuvěřitelnou plastičností a do nejmenších podrobností. Těžko uvěřit, že tu knihu nenapsala žena. Není to oddechová literatura, knížka se mi četla se poměrně obtížně, ačkoliv jsem se od ní nemohl odtrhnout. Vyžaduje soustředění, protože autor hodně přeskakuje v ději sem a tam, od popisu konkrétních věcí k myšlenkám, mezi osobami i v čase, ale právě taková podoba myšlenek mladé dívky mi přijde velmi realistická. Skvělý román.

« Starší příspěvky

© 2021 David Cimbůrek

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑