Během lezení na Peilsteinu jsme dostali z domova od našeho zaúkolovaného meteopracovníka zprávu, že na Hochtoru se konečně vyčasilo a zítra má být slušné počasí. Vzhledem k tomu, že už jsme byli slušně utahaní, jsme se moc dlouho nerozmýšleli a vyrazili na přesun zpět na místo činu, směr Gesäuse. Přespali jsme klasicky pod nástupem na parkovišti v autě a ráno krátce po šesté hodině jsme opět, asi po týdnu, vyrazili směr Hesshütte.

Tentokrát bez deště, za příjemného ranního chladna a s lehkými batohy, takže se nám šlo pěkně lehce a 800 výškových metrů na chatu, které se jdou podle ukazatelů 3 hodiny, jsme vyběhli za hodinu a tři čtvrtě. Na chatě jsme chvilku poseděli, doplnili vodu a krátce před devátou hodinou už jsme ukrajovali první výškové metry hřebenu Rossschweif.

Na úplném začátku nás čekala desetimetrová ukloněná hladká plotna, která rychle přešla v dlouhý úsek travnatého hřebene s občasnými lehkými jedno- až dvoumetrovými skalními výšvihy. Postupem času přibývalo skály, hřeben ze zostřoval a cesta začala být čím dál tím víc vzdušná a exponovaná. U první věžičky nás čekal tři metry vysoký trojkový kolmý výšvih.

Lezení po hřebeni.Nejkrásnější a taky nejtěžší trojková část cesty vedla po úplném vršku uzounkého hřebenu, kdy jsme po obou jeho stranách koukali do několikasetmetrového srázu. Exponováný hřeben končil velikou hladkou plotnou pod druhou věží. Ta se obcházela zleva a po dalších, ještě ukloněnějších plotnách (místy to byly jen úzké chodníčky nad propastí) jsme vystoupali do horních pasáží hřebene, které byly poměrně rozbité a zasypané sutí, ovšem o poznání jednodušší, víceméně už to byl zase chodecký terén. Tady jsme se napojili na značenou lezeckou cestu Dachlgrat a po ní jsme došli kolem jedné hodiny až na vrchol Hochtoru (2369 m. n. m.).

Nahoře jsme dlouho nepobyli, foukal celkem studený vítr a na obzoru se začala formovat oblačnost, tak jsme raděli rychle nastoupili na cestu dolů, přes Schneeloch. 1500 výškových metrů, které jsme dneska nastoupali, nás teď čekalo v opačném gardu. Schneeloch je jeden veliký kamenolom s nekonečnými hromadami balvanů, štěrku a klouzající suti. Cesta byla úmorná, nekonečná, celou dobu na nás plnou silou pražilo odpolední horské slunce a tak jsme dolů k autu došli úplně uvaření. Ovšem naprosto spokojení, protože po asi dvou letech plánování jsme se na vrchol Hochtoru konečně dostali, navíc takovou nádhernou hřebenovkou.

Dole nás už čekal jenom skok do krásně studeného potoka, přespání pod hvězdnatým nebem na parkovišti a ráno, s opět přiševším deštěm, už jenom odjezd domů.