Tento rok už bylo špatného počasí dost. Nebyli jsme ještě na žádném pořádném treku, ani na venkovním lezení, pokud nepočítám krásnou novou venkovní stěnu u Olympie. A tak, přestože předpověď slibovala pěkné počasí pouze pro první část soboty, už jsme to nevydrželi a stejně jsme vyrazili. V sobotu ve čtyři ráno jsme skočili do auta a namířili si to směr Hohe Wand. Měli jsme tu od loňska jeden vroubek, nedolezenou krásnou cestu Draschgrat, krásné vzdušné čtyřkové lezení s jedním pětkovým místem. Do cesty jsme nastupovali jako první, kolem půl deváté. Nepříjemný nástupní převisek, vzdušný hřebínek, krásný ukloněný traverz, jedna délka šla pěkně za druhou, v tahání jsme se víceméně střídali, prostě krásné pohodové lezení, včetně pětkové pasáže, kde už jsme se museli trochu posnažit. V poklidném tempu a za letního horka jsme všech 7 délek dolezli chvíli po poledni.

Nahoře jsme si pak udělali pohodu, vypili pivko, zašli do hodpody na radlera a seběhli dolů k rozpálenému autu. Protože bylo úděsné parno s vyhlídkou bouřek, do další cesty už se nám nechtělo a tak jsme začali na mapě hledat nejbližsí potok k ochlazení. Sice jsme za ním najeli víc jak 30 kilometrů, ale koupačka stála za to. Stejně jako výborná večeře v oblíbené hospodě v Maiersdorfu, během které už se strhla solidní bouřka. Pak jsme se přesunuli na naší oblíbenou louku a zastanovali. Přes noc přišla solidní vichřice, která cloumala stanem až skoro do rána.

Druhý den bylo zataženo a vypadalo to každou chvíli na déšť, tak jsme lezení radši vzdali a frčeli zpátky domů, s odbočkou na Pálavě. Prostě pohodový relaxační víkend s trochou lezení.