Je ošklivý, pošmourný listopadový den. Venku už se pomalu stmívá. Provazce deště buší do okna. Venku se povalují chuchvalce mlhy. Proud vody tekoucí z děravé okapové roury zuřivě crčí na asfalt před domem. Každou chvíli zabubnují kapky deště do skleněné tabule okna s větší intenzitou, jak se do kapek opírá vítr.

Já stojím v předsíni a natahuji si filcáky, již pevně rozhodnut. Dnes bude konečně můj velký den.

„Franto!“ ozve se vysoký pisklavý hlas mojí matky, který trhá ušní bubínky. „Vopovaž se v tomhle počasí někam jít!“

Potichu si natahuji svou igelitovou pláštěnku, nenechávaje se zviklat.

„Frááántóóó!“ domem otřese hromový hlas mého otce. Chytám vázu, která samým leknutím spadla ze skříně. „Dneska má přijít ten psychiatr, tak se nikde neflákej!“

Opatrně pokládám vázu na stůl a strkám si pod pláštěnku křídla. Otevírám dveře, vybíhám ven a dveře za sebou pořádně zabouchávám. Ozývá se zvuk tříštěného porcelánu, ale to mě již nemůže zastavit.

Po rozbahněné cestě utíkám dolů směrem k řece. Uklouzávají mi nohy a já jedu v blátě dolů jako po tobogánu. Mou mazlavou jízdu zastavuje až zábradlí mostu nad řekou.

Vstávám a oklepávám si bahno z těla. Ke své radosti zjišťuji, že jsem neztratil křídla, která jsem včera amputoval naší huse Anežce.

Protírám si oči, stírám vrstvu vody z obličeje, beru do obou rukou křídla a vylézám na zábradlí. Zkusmo si několikrát mávnu rukama. Všechno vypadá výborně. Ještě se rozhlédnu kolem na zamlžený obzor, pak se podívám do hloubky pod sebou – a skočím…

Nádherný pocit! Vzduch hvízdající mi kolem uší… Ale už je čas letět. Začnu mávat rukama. Ale co to!?! Ono to nefunguje! Jaktože to nefunguje, když mám křídla?

Podívám se pod sebe. Ty kameny jsou nějak blízko! Vždyť… BUCH!!!

Zpráva ČTK: Pod železničním mostem blízko Huhova bylo nalezeno mrtvé tělo. Policisté ho identifikovali jako Františka Řeku. Podle psychiatra Antonína Vopršálka, který mrtvého léčil, trpěl onen nevyléčitelnou duševní chorobou – věřil, že umí létat.